Na internetu jsem si v angličtině stáhla moc hezkou pohádku či spíše příběh, který jsem se rozhodla přeložit, ale nakonec se ukázalo, že bude lepší jej celkově převyprávět. Proto to, co jsem si tady pro vás nachytala je moje převyprávěná verze, tak doufám, že se vám bude líbit :)

Původní příběh: THE BURNING FIELDS (This story is from the Bobbs Merrill Fourth Reader
The illustrations are by Katharine Sturges)

Podél krásného mořského pobřeží v slunečném Japonsku bývají zemětřesení občas doprovázena hrozivými přílivovými vlnami, jejichž ničivá síla nadělá mnohdy ještě více škod než zemětřesení samotné. A pávě tento podivuhodný příběh vypráví o jedné takové obří přívalové vlně.

Před mnoha a mnoha lety žil v Japonsku starý bělovousý muž jménem Hamaguchi. Bydlel na malé farmě, které ležela na okraji náhorní plošiny, rovné otevřené krajině na úpatí strmé hory, na němž sek nebi hrdě vypínaly zelené vrcholky mnoha stromů, a na druhé straně se hora zase mírně svažovala až k průzračné mořské hladině. U kořenu hory podél kamenitého mořského pobřeží byla hezoučká vesnička tvořená asi stovkou doškových domů a na jejím okraji byl velkolepý chrám.

Jedno pozdní letní odpoledne seděl Hamaguchi na balkóně svého domku a z výšky pozoroval vesničany dole pod sebou. Byl s ním taky jeho desetiletý vnouček Yone. Letošní úroda rýže byla velmi dobrá a hojná a tak vesničané na oslavu veliké sklizně pořádali každoroční svátek dožínek. Všechny obchody byly zavřeny, nikdo nepracoval a ulice byly slavnostně vyzdobeny. Na slaměných provazech visela spousta malovaných papírových lampiónů a lidé v barevných šatech se zapojili do veselého tance.

Za vesnicí Hamaguchi spatřil širou nekonečnou plochu modravého oceánu, jehož hladina se poklidně vlnila pod jasnými hřejivými paprsky odpoledního slunce. Náhle však ucítil mírné otřesy. Domek se třikrát nebo čtyřikrát zakymácel, ale pak zůstal zase nehybně stát, jako by se vůbec nic nepřihodilo. Hamaguchi už ve svém dlouhém životě zažil spousty zemětřesení a proto ho to nijak nezneklidnilo a myslel si, že není, proč se bát, dokud ovšem znova nepohlédl na ohromné slané moře ozářené sluncem.

Voda v něm se znenadání zbarvila do temné zeleně a začala se strašlivě vzdouvat. Příliv se náhle zcela změnil, jakoby jej obrátila jakási obrovská neznámá síla a moře se stáhlo pryč z pevniny. Vesničané přestali tančit a utíkali k pobřeží, aby se podívali, co se to děje. Nikdo z nich předtím nic takového neviděl a proto nevěděli, co si mají myslet. Ale bělovlasý stařec sedící na balkóně svého domu vystavěného na hoře už takovou věc kdysi dávno viděl, byl tehdy sice ještě malý chlapec, avšak dobře si pamatoval, co se tenkrát přihodilo a co teď hodlá zmatené moře učinit, a strašlivě se polekal. Musí varovat všechen vesnický lid! Jenže nebyl čas posílat dolů zprávy nebo běžet rozhoupat veliký bronzový zvon v chrámu, ale lidé musí být varováni!

"Yone!" zavolal stařík na svého malého vnuka. "Zapal pochodeň! Rychle!"

Chlapec byl dědečkovým příkazem zmatený, ale byl to poslušný hošík a proto se na nic neptal a křesadlem zažehnul pochodeň. Hamaguchi si ji vzal a co nejrychleji utíkat na své pole, kde už byly stovky převázaných stohů s rýží přichystané k prodeji. Byla tam všechna jeho úroda, celý jeho majetek. Pobíhal od jednoho stohu ke druhému a všechny je podpaloval. Suchá stébla chytala velice rychle a brzy rudé plameny tancovaly docela všude jako děsivé dračí jazyky a černý kouř vytvářel na obloze veliké sloupce, jenž rozfoukával teplý odpolední vítr jako bělavé mraky na nebi.

Yone běžel za svým dědečkem, křičel a plakal: "Dědo, dědečku! Proč? Proč zapaluješ naši rýži?"

Ale starý muž neměl čas na odpověď a místo toho dál pokračoval v zkázonosném podpalování rýžových polí. Silný vítr vířil žhavé jiskry a roznášel je všude po okolí, takže za okamžik bylo už docela celé pole v plamenech.

Hlídač dole u chrámu znenadání zpozoroval obrovské plameny a začal zvonit na poplach a všichni lidé běželi zpět od moře, aby se podívali, co se ve vesnici děje. V japonských vesničkách je totiž zvykem, že při požáru nebo jiné pohromě, musí podat pomocnou ruku každý. Takže jakmile lidé uviděli, že jsou Hamaguchiho rýžová políčka v jednom ohni, začali utíkat o to zběsileji, aby mu pomohli oheň uhasit. Jako obří hejno mravenců se vrhli na horské úbočí a začali na něj šplhat - dospělí muži i chlapci, ženy i dívky, stařešinové, matky se svými maličkými dětmi přivázanými na zádech a také úplně malé děti se zapojily do závodu s ohněm.

Ale když se konečně vyškrábali na horskou plošinu, bylo už příliš pozdě. Plameny už stačily strávit téměř všechny balíky krásné rýže.

"To je strašné!" ozývaly se ze všech stran zděšené výkřiky. "Jak jen se to mohlo stát?"

"To udělal dědeček," plakal malý Yone. "Zešílel. Pochodní zapálil rýžová pole."

V nesmírném úžasu lidé pohlédli na Hamaguchiho.

"To ty jsi zaplil rýžová políčka!" obviňovali ho.

"Podívejte se na moře," řekl starý muž, "a pak budete vědět, že jsem k tomu měl dobrý důvod."

A po jeho slovech se vesničané skutečně otočili a pohlédli na mořskou hladinu. V dálce však spatřili obrovskou stěnu tvořenou nesmírným množstvím vodní masy, která se k nim řítila rychleji nežli na křídlech ptáků. Bylo to vracející se moře!

Lidé začali v úleku křičet, ale jejich hlasy se ztratily v obřím zvuku hlubším a děsivějším než samotný hrom, jenž vyvolala mohutná vlna, která narazila do jedné strany hory, na níž stáli. Kopec se zatřásl pod mocným úderem mořské vody a jeho vrcholek byl potřísněn bělostnou vodní pěnou.

Když mrak drobné pěny zmizel, lidé viděli, že zdivočelé moře běsní v jejich vesnici. Strašlivé vzteklé vlny se přelévaly jedna přes druhou a padaly na střechy domů, valily se pryč s příšerným řevem, trhaly a drtily bezbranné stěny domů a také zelené stromy, tvrdé skály a odnášely je pryč. Znovu se masa vody vracela zpět a zase a zase ničila vše ve svém dosahu, ale se stále menší a menší silou, až nakonec udeřila svou poslední zbývající zlobou a pak utichla.

Lidé stáli zcela oněmělí hrůzou. Vesnice byla zničena, chrám byl zbořen a políčka byla spálena. Nic, vůbec nic, jim nezůstalo, snad až na pár poničených střech, které plavaly na vodě. Ale každý muž a každá žena a všichni starci i stařenky i každičké dítě zůstali nezraněni a byli naživu ochráněni nezdolnou horskou stěnou.

A tak už lidé věděli, proč starý moudrý Hamaguchi zapálil všechnu rýži, všechen svůj majetek. Zůstal tedy s nimi, stejně chudý jako oni. Ale oni před ním přesto padali na kolena a srdečně mu děkovali, protože jen on jediný dokázal zachránit to nejcennější, co měli, jejich životy.