Vějíř jako součást vojenské výstroje používali pouze bojovníci v Japonsku. Šógunové rodu Tokugawa využívali vějíř jako vojenský erb, který si nesli před sebou jako důkaz jejich přítomnosti. Tradiční vějířová zástava byla tvořena ze dvou devítivrstvých papírových ploch, jež byly spolu slepeny, poté pokryty hedvábím a povrch byl tvořen folií z čistého zlata. Nosila se na žerdi dlouhé 4,5 metru a byla konstruována tak, aby se otáčela ve větru. Jednotlivá knížata a vyšší bojovníci nosili nad svými znaky vějíře skromnějších rozměrů. Ramena vějíře mohla být vyrobena z kovu a jeho konce naostřeny. Takto se mohl využít i k blokování útoku čepelí. Možnosti, jak využít vějíře jako zbraně, byly opravdu velké a právě proto jej některé bojové školy zařadily do svých tradičních disciplín.

Vějíře patřily odedávna v Japonsku k tradičním doplňkům oblečení.

Jsou dva základní druhy vějířů podle tvaru:

Vějíře se začaly nejdříve využívat při různých slavnostech, např. šintoistických. Je tomu tak i v současné době. Vějíř plochého tvaru používá například rozhodčí Sumo. Vějíř drží v rukou také herci divadla Nó. Neplní zde funkci čistě dekorativní, nýbrž jeho pohnutím nebo nakloněním se naznačuje například pláč, pohnutí, radost atd.

V těch nejstarších dobách byly japonské vějíře vyráběny ze dřeva cypřiše Hinoki a hedvábných provázků. Jako vše i tyto původní suroviny se časem měnily. Začal se využívat papír, hedvábí, slonovina a pro Japonsko typický bambus. Samozřejmě, že to nejsou všechny suroviny, které sloužily k výrobě vějíře.

Naginata je zbraň, jejíž čepel má podobu zakřivené šavle dlouhou asi 3 stopy a nasazenou na stejně dlouhé násadě. Tuto zbraň používali pouze bojovní mniši, avšak počínaje 11.stoletím, když začal dlouholetý boj o moc mezi rody Minamoto a Taira, oblíbili si naginatu i profesionální válečníci, kteří dokázali ocenit všestrannou využitelnost této zbraně jak pro sekání tak pro bodání. Původně byla používána jako zakřivený meč připevněný na dlouhé násadě pěšími vojáky k zasažení koní i jezdců. A však postupem doby se naginata stala zbraní pro vysoce postavené samuraje a osobní obrannou zbraní pro všechny ženy. Ve skutečnosti byla naginata nutnou výbavou všech žen samurajů, protože nesměly nosit katanu.

Džitte je zbraň vyrobená s železnou nosnou tyčí s dlouhou rukojetí a na spoji rukojeti s touto tyčí jsou dva vidlicovité výčnělky směřující dopředu. Některé jsou opatřeny záštitou (cuba). Nosila se zavěšena u pasu nebo i v pochvě zastrčené za pasem. Pravděpodobně vznikla na souostroví Rjúkjú, kde dostala název sai a je známo že obyvatelstvo těchto ostrovů bylo podrobeno krutým zákonům japonských okupantů. Konfiskací všech zbraní byli vůči okupantům bezbranní a právě proto začali místní lidé používat jakékoli nástroje, jež měli k dispozici nebo si je dokázali vymyslet a sestrojit, sai se ukázalo tak účinným prostředkem, že ho sami japonští vojáci importovali do Japonska. Slouží zejména k zachycování a odrážení útoku mečem a následný protiútok na nekryté časti těla protivníka. V některých případech se používala i k vrhání a byla používána hlavně příslušníky policejních jednotek ve feudálním období.