Katana (Japonský meč)
Japonský meč, už tato dvě slova vyvolávají v myslích odborníků i laiků synonymum něčeho dokonalého, jež je zahaleno mystikou a tajemstvím, ale přitom si zachovává plně prvek manuálního lidského výrobku. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že japonský meč, zvláště takový, který byl vyroben v období Kamakura, je prvním "japonským zázrakem". Je až s podivem, že dodnes nejsou vědci či metalurgové schopni vyrobit tak dokonalou ocel, byť k tomu mají to nejmodernější vybavení a ty nejušlechtilejší materiály. Jak to, že japonští mečíři ve středověku, v době už před tisíciletím dokázali vyrobit pomocí primitivního vybavení, nástrojů a pomůcek, tak ušlechtilý a prvotřídní kov? Kvalita kamakurských čepelí, jejich krása a ladnost, tajemství jemných nuancí výroby a leštění, to vše je ztraceno v hlubinách času.
Mistři z Kamakurské éry totiž své tajemství předávali synům a učedníkům formou tzv. kuden, tj. pouze ústním podáním. Až v dobách pozdního feudalismu, v období Tokugawa se postup, výběr surovin, příprava oceli, kování i leštění, jakož i výroba celé soupravy (zbytku meče) sepisoval na svitky, jež jsou dodnes velice seriózně studovány.
Dnes je známo, že většina Mistrů mečířů byla stoupenci šintoismu nebo přímí vyznavači sekty Jamabuši - "Horští válečníci". Žili přísným asketickým a náboženským životem a své nadání a um připisovali na vrub zásahu dobrých duchů kami, respektive šintoistických bohů. Postupem času, jak se v Japonsku prosazoval buddhismus a zejména jeho odnož zen, se obě formy náboženství, mystiky a filozofie vzájemně propojily v relativně ideální druh originální filozofie, prodchnuté prvky náboženství a magie. Proto se dodnes v Japonsku tvrdí, že každý meč má svou vlastní duši a svůj vlastní život.
Doba výroby kvalitní čepele závisela na mnoha faktorech, ale všeobecně lze konstatovat, že čas od zahájení tavby po vykování a zakalení, byl něco kolem deseti až čtrnácti dny. Nejvíce času zabrala tavba. Ve starém Japonsku se používaly primitivní hliněné pece zvané tatara a tavení rudy, kterou tvořil hlavně železný písek, trvalo přibližně sedm až deset dnů. Samotné paketování, tj. vybírání vychladlých a na kousky rozbitých dílů vytavené čočky, následné pečlivé vybírání kvalitní a méně kvalitní oceli a skládání do tzv. paketů (balíčků) trvalo půl dne. Poté následovalo překládané kování, kalení a temperování až do druhého dne. Ráno tedy začal Mistr kousky vychladlé oceli rozbíjet perlíkem a rozdělovat na ty s vyšším a ty s nižším obsahem uhlíku. Pak je vzájemně a podle svého originálního klíče skládal do bloku, který ovázal rýžovým papírem. Ve výhni vše rozpálil a údery kladivem kousky oceli spojoval do homogenního tvaru. Večer již měl vykován první polotovar čepele. Ten nadále opracovával, koval, kalil a popouštěl, že druhý den brzy ráno již byla připravena zakalená čepel. Tu posléze předal dalšímu mistrovi - brusiči a leštiči k finálnímu zpracování.
Původně byl Mistr mečíř i brusičem a leštičem, takže celou čepel vyrobil tak do měsíce zcela sám. Ale jak se kvalita mečů zvyšovala a výroba se zdokonalovala, broušení a leštění čepele obstarával další specialista. Ten na konci své asi patnácti až dvacetidenní práce předal již zcela hotovou a nabroušenou čepel zpět Mistru mečíři. Mistr čepel signoval (podepsal) a předal objednavateli, majiteli meče. Ten si nechával u dalšího specialisty vyrobit tzv. soupravu meče, tj. pochvu, rukojeť, záštitu, těsnící kroužek a další doplňky. Meč byl tak zkompletován a ihned připraven k boji.
Tvary japonského meče jsou zcela nekonvenční. Podle našich obecných i odborných hledisek by měl japonský meč spadat spíše do kategorie šavlí - má pouze jedno ostří a je lehce prohnutý do oblouku. Ale jelikož jde o zvláštní zbraň, zůstal v kategorii mečů. Žádná z ploch japonského meče není zcela rovná, i když se tak na první pohled zdá. Na plochách je uplatněno nesmírné množství lehce zakřivených plošek, které specifikují jistou dokonalost, aerodynamičnost a vyváženost čepele. Laikům je tento pohled odepřen - ten vidí plochu mezi žebrem šinogi a hřbetem jako rovnou a plochu mezi šinogi a ostřím jako klínovitou, lehce vydutou. Odborník ví, že to, co vypadá jako ploché a rovné, je ve skutečnosti součtem setin mírných oblouků, okem sotva postřehnutelných. Zjednodušeně: čepel je tvořena komplexem konvexních a konkávních ( vypouklých a vydutých) ploch, nikoliv ploch rovinných.
Existuje mnoho zkazek a legend, ale na druhou stranu i přímých očitých svědectví o tom, co vše je dokonale vykovaný, nabroušený a vyleštěný meč v rukou odborníka schopen přeseknout. Specifikum japonského meče vyžaduje i specifické ovládání. Sek japonským mečem není vlastně sekem v tom smyslu, jak jej vnímají mimojaponské kultury, ale jde spíše o tzv. "sekořez", tj. sek i řez v jediném okamžiku, velmi těžce postřehnutelném. Kdo by zkoušel sekat japonským mečem jako sekerou či rovným mečem nebo i jako šavlí, byl by jistě nemile překvapen, jak rychle jde prvotřídní, pevný a houževnatý meč v jediném okamžiku zničit nebo zlomit. Už ta skutečnost, že staří Japonci dovedli k dokonalosti tuto chladnou zbraň, museli současně dovést k dokonalosti i celkové zacházení s touto zbraní.
Praktické používání tohoto meče vyžaduje dlouholetý a intenzivní výcvik. Při mistrovském tnutí katanou totiž ostří opisuje při svém pohybu jakousi parabolickou křivku, jež je spojením kolmého seku s dopředným i zpětným pohybem, řezem. Takže v konečné fázi, při dopadu ostří na cíl se spolu s tlakovým, sečným účinkem uplatňuje i účinek řezný. Dosáhne se tím dokonalé, až chirurgicky přesné, rovné a čisté oddělení tkání jak měkkých (svaloviny a kůže), tak tvrdých (kostí). Při vysoké rychlosti se samozřejmě uplatňuje i účinek štěpný. Za druhé světové války byl prý americkým vojákům, kteří byli vysíláni do Tichomoří, promítán instruktážní film o účinku japonského meče, kdy důstojníci japonské armády se svými rodinnými meči, starými i přes 800 let přeseknuli jedním švihem kované hlavně amerických automatických pušek Garant.
Jsou také zapsány zkoušky ostří katan, které vydržely zkušební seky do plátů nekalené oceli či do plátů mědi, silných až 20 milimetrů, které přesekly, aniž ostří jakkoliv utrpělo. O tom, co toto ostří dokáže udělat s relativně "měkkým" člověkem snad není třeba ani hovořit.
- zbraň o délce od 1 do 3 šaku (šaku = cca 30,3cm)
- zbraň se záštitou
- zbraň jednobřitá a mírně zahnutá
- zbraň zakalená pouze na ostří
- zbraň temperovaná
Meč se všeobecně označuje názvem tó nebo názvem ken. Název tó se užívá u mečů vyrobených a vyráběných výhradně v Japonsku, pouze jednobřitých a zakřivených. Název ken zůstal označením pro staré, původem čínské meče, dvoubřité a rovné, resp. všeobecně pro rovné meče (i evropské). V současné době zůstal název ken hlavně v označení bojového umění ofenzivního typu kendžucu, resp. kendó.
Japonský meč se označuje názvem nihontó. Ovšem známějším pojmem je katana (doslova "jméno pána"), která je dodnes nejžádanějším artiklem z japonských zbraní. Katana nahradila meč typu tači a nosila se obecně s druhým krátkým mečem zvaným wakizaši, což znamená v překladu "společník".
Tím se dostáváme k dělení japonských mečů podle délky čepele a způsobu nošení:
tači, meč nošený ostřím dolů, zavěšený u pasu asi v půli stehna, čepel dlouhá až 3 šaku
katana, meč nošený ostřím nahoru, prostrčený za obi - pás, s čepelí dlouhou od 2 do 2,5 šaku
wakizaši, meč nošený stejným způsobem jako katana, čepel dlouhá od 1 do 2 šaku
tantó, nejkratší meč, v našem pojetí již dýka či nůž s čepelí dlouhou od 0,5 do 1 šaku
Japonský meč zůstane navždy fenoménem, i když jej dnes odborníci zbavili aury posvátnosti a mysticismu. Jakákoliv manipulace s japonským mečem je stále něčím zvláštním a rituálním. A jen ten, kdo pochopí japonský meč jako celek, kdo pochopí manipulaci a pohyby meče ve svých rukách, kdo bude do hlouby studovat vše kolem této zbraně, bude pak schopen tento pohled a toto poznání aplikovat v běžném životě.
