Na internetu jsem si v angličtině stáhla moc hezkou pohádku či spíše příběh, který jsem se rozhodla přeložit, ale nakonec se ukázalo, že bude lepší jej celkově převyprávět. Proto to, co jsem si tady pro vás nachytala je moje převyprávěná verze, tak doufám, že se vám bude líbit :)

Původní příběh: THE BURNING FIELDS (This story is from the Bobbs Merrill Fourth Reader
The illustrations are by Katharine Sturges)

Podél krásného mořského pobřeží v slunečném Japonsku bývají zemětřesení občas doprovázena hrozivými přílivovými vlnami, jejichž ničivá síla nadělá mnohdy ještě více škod než zemětřesení samotné. A pávě tento podivuhodný příběh vypráví o jedné takové obří přívalové vlně.

Před mnoha a mnoha lety žil v Japonsku starý bělovousý muž jménem Hamaguchi. Bydlel na malé farmě, které ležela na okraji náhorní plošiny, rovné otevřené krajině na úpatí strmé hory, na němž sek nebi hrdě vypínaly zelené vrcholky mnoha stromů, a na druhé straně se hora zase mírně svažovala až k průzračné mořské hladině. U kořenu hory podél kamenitého mořského pobřeží byla hezoučká vesnička tvořená asi stovkou doškových domů a na jejím okraji byl velkolepý chrám.

Jedno pozdní letní odpoledne seděl Hamaguchi na balkóně svého domku a z výšky pozoroval vesničany dole pod sebou. Byl s ním taky jeho desetiletý vnouček Yone. Letošní úroda rýže byla velmi dobrá a hojná a tak vesničané na oslavu veliké sklizně pořádali každoroční svátek dožínek. Všechny obchody byly zavřeny, nikdo nepracoval a ulice byly slavnostně vyzdobeny. Na slaměných provazech visela spousta malovaných papírových lampiónů a lidé v barevných šatech se zapojili do veselého tance.

Za vesnicí Hamaguchi spatřil širou nekonečnou plochu modravého oceánu, jehož hladina se poklidně vlnila pod jasnými hřejivými paprsky odpoledního slunce. Náhle však ucítil mírné otřesy. Domek se třikrát nebo čtyřikrát zakymácel, ale pak zůstal zase nehybně stát, jako by se vůbec nic nepřihodilo. Hamaguchi už ve svém dlouhém životě zažil spousty zemětřesení a proto ho to nijak nezneklidnilo a myslel si, že není, proč se bát, dokud ovšem znova nepohlédl na ohromné slané moře ozářené sluncem.

Voda v něm se znenadání zbarvila do temné zeleně a začala se strašlivě vzdouvat. Příliv se náhle zcela změnil, jakoby jej obrátila jakási obrovská neznámá síla a moře se stáhlo pryč z pevniny. Vesničané přestali tančit a utíkali k pobřeží, aby se podívali, co se to děje. Nikdo z nich předtím nic takového neviděl a proto nevěděli, co si mají myslet. Ale bělovlasý stařec sedící na balkóně svého domu vystavěného na hoře už takovou věc kdysi dávno viděl, byl tehdy sice ještě malý chlapec, avšak dobře si pamatoval, co se tenkrát přihodilo a co teď hodlá zmatené moře učinit, a strašlivě se polekal. Musí varovat všechen vesnický lid! Jenže nebyl čas posílat dolů zprávy nebo běžet rozhoupat veliký bronzový zvon v chrámu, ale lidé musí být varováni!

"Yone!" zavolal stařík na svého malého vnuka. "Zapal pochodeň! Rychle!"

Chlapec byl dědečkovým příkazem zmatený, ale byl to poslušný hošík a proto se na nic neptal a křesadlem zažehnul pochodeň. Hamaguchi si ji vzal a co nejrychleji utíkat na své pole, kde už byly stovky převázaných stohů s rýží přichystané k prodeji. Byla tam všechna jeho úroda, celý jeho majetek. Pobíhal od jednoho stohu ke druhému a všechny je podpaloval. Suchá stébla chytala velice rychle a brzy rudé plameny tancovaly docela všude jako děsivé dračí jazyky a černý kouř vytvářel na obloze veliké sloupce, jenž rozfoukával teplý odpolední vítr jako bělavé mraky na nebi.

Yone běžel za svým dědečkem, křičel a plakal: "Dědo, dědečku! Proč? Proč zapaluješ naši rýži?"

Ale starý muž neměl čas na odpověď a místo toho dál pokračoval v zkázonosném podpalování rýžových polí. Silný vítr vířil žhavé jiskry a roznášel je všude po okolí, takže za okamžik bylo už docela celé pole v plamenech.

Hlídač dole u chrámu znenadání zpozoroval obrovské plameny a začal zvonit na poplach a všichni lidé běželi zpět od moře, aby se podívali, co se ve vesnici děje. V japonských vesničkách je totiž zvykem, že při požáru nebo jiné pohromě, musí podat pomocnou ruku každý. Takže jakmile lidé uviděli, že jsou Hamaguchiho rýžová políčka v jednom ohni, začali utíkat o to zběsileji, aby mu pomohli oheň uhasit. Jako obří hejno mravenců se vrhli na horské úbočí a začali na něj šplhat - dospělí muži i chlapci, ženy i dívky, stařešinové, matky se svými maličkými dětmi přivázanými na zádech a také úplně malé děti se zapojily do závodu s ohněm.

Ale když se konečně vyškrábali na horskou plošinu, bylo už příliš pozdě. Plameny už stačily strávit téměř všechny balíky krásné rýže.

"To je strašné!" ozývaly se ze všech stran zděšené výkřiky. "Jak jen se to mohlo stát?"

"To udělal dědeček," plakal malý Yone. "Zešílel. Pochodní zapálil rýžová pole."

V nesmírném úžasu lidé pohlédli na Hamaguchiho.

"To ty jsi zaplil rýžová políčka!" obviňovali ho.

"Podívejte se na moře," řekl starý muž, "a pak budete vědět, že jsem k tomu měl dobrý důvod."

A po jeho slovech se vesničané skutečně otočili a pohlédli na mořskou hladinu. V dálce však spatřili obrovskou stěnu tvořenou nesmírným množstvím vodní masy, která se k nim řítila rychleji nežli na křídlech ptáků. Bylo to vracející se moře!

Lidé začali v úleku křičet, ale jejich hlasy se ztratily v obřím zvuku hlubším a děsivějším než samotný hrom, jenž vyvolala mohutná vlna, která narazila do jedné strany hory, na níž stáli. Kopec se zatřásl pod mocným úderem mořské vody a jeho vrcholek byl potřísněn bělostnou vodní pěnou.

Když mrak drobné pěny zmizel, lidé viděli, že zdivočelé moře běsní v jejich vesnici. Strašlivé vzteklé vlny se přelévaly jedna přes druhou a padaly na střechy domů, valily se pryč s příšerným řevem, trhaly a drtily bezbranné stěny domů a také zelené stromy, tvrdé skály a odnášely je pryč. Znovu se masa vody vracela zpět a zase a zase ničila vše ve svém dosahu, ale se stále menší a menší silou, až nakonec udeřila svou poslední zbývající zlobou a pak utichla.

Lidé stáli zcela oněmělí hrůzou. Vesnice byla zničena, chrám byl zbořen a políčka byla spálena. Nic, vůbec nic, jim nezůstalo, snad až na pár poničených střech, které plavaly na vodě. Ale každý muž a každá žena a všichni starci i stařenky i každičké dítě zůstali nezraněni a byli naživu ochráněni nezdolnou horskou stěnou.

A tak už lidé věděli, proč starý moudrý Hamaguchi zapálil všechnu rýži, všechen svůj majetek. Zůstal tedy s nimi, stejně chudý jako oni. Ale oni před ním přesto padali na kolena a srdečně mu děkovali, protože jen on jediný dokázal zachránit to nejcennější, co měli, jejich životy.

Vědomosti jsou poklad, který svého majitele všude provází.

Jednou sám vidět je lepší, než stokrát slyšet.

V trpělivosti a harmonii je skutečná síla.

Skutečné mistrovství vypadá jednoduše.

Sto dní práce, jeden den radosti.

Básníci znají i krajiny, kde nikdy nebyli.

Bohatí nejsou milosrdní a milosrdní nejsou bohatí.

Když se tě ptají, neprozradíš nic, ale sám od sebe řekneš vše.

Kdo pije, neví, jak víno škodí, kdo nepije, neví, jak prospívá.

Kvůli ztracenému hřebíku, podkova byla ztracena. Bez podkovy byl kůň ztracen. Bez koně nemohla být zpráva doručena. Z důvodu neobdržení informace válka byla prohrána.

Kdo pije - neví, jak víno škodí, kdo nepije - neví, jak víno prospívá.

Sedmkrát spadnout, osmkrát se postavit.

Šťourat v křoví a vyhnat hada

I z prachu, když se nahromadí, se stane hora.

Dítě narozené za dne se podobá otci, narozené v noci matce.

Štěstí rádo navštěvuje dům, ve kterém vládne dobrá vůle.

Sněhulák si nepotrpí na čaj.

Ve dvou se jde i do pekla veseleji!

Vstoupíš-li do vesnice, řiď se jejími zákony.

Přehnaná zdvořilost se stává urážkou.

I v pokoji s tisíce rohožemi potřebuješ k přespání jen jednu z nich.

Zeptáš-li se, stydíš se za svoji nevědomost teď, nezeptáš-li se, stydíš se celý život.

Kdo neuměl žít, nebude umět umírat.

Strom který padá, nadělá více hluku než celý les, jenž roste.

Nejdřív máme děti na rukou, potom na klíně a nakonec na krku.

Láska tichošlápka kovaříčka je mnohem vášnivější než láska rozeřvané cikády.

Přátelé jsou jako nasolené olivy: čím starší, tím lepší.

Hruď v rozedraném kroji, srdce ve zlaté zbroji.

Smrt je peříčko, služba je hora.

Dopad velkého úspěchu rozvíří vítr drobných nepříjemností.

Každá žena je hezká ve tmě, zdálky nebo pod deštníkem.

Na cestě nechť tě provází souputník, v životě soucit.

Přímý člověk je jako přímý bambus - také se s ním zřídkakdy setkáme.

Při prvním poháru člověk pije víno, při druhém poháru víno pije víno, při třetím poháru víno pije člověka.

Když se milenci hádají, nebere to vážně ani pes.

Ví to celé město, jenom manžel ne.

Nikdo z nás není tak chytrý jako my všichni dohromady.

Japonský meč, už tato dvě slova vyvolávají v myslích odborníků i laiků synonymum něčeho dokonalého, jež je zahaleno mystikou a tajemstvím, ale přitom si zachovává plně prvek manuálního lidského výrobku. Dalo by se s trochou nadsázky říct, že japonský meč, zvláště takový, který byl vyroben v období Kamakura, je prvním "japonským zázrakem". Je až s podivem, že dodnes nejsou vědci či metalurgové schopni vyrobit tak dokonalou ocel, byť k tomu mají to nejmodernější vybavení a ty nejušlechtilejší materiály. Jak to, že japonští mečíři ve středověku, v době už před tisíciletím dokázali vyrobit pomocí primitivního vybavení, nástrojů a pomůcek, tak ušlechtilý a prvotřídní kov? Kvalita kamakurských čepelí, jejich krása a ladnost, tajemství jemných nuancí výroby a leštění, to vše je ztraceno v hlubinách času.

Mistři z Kamakurské éry totiž své tajemství předávali synům a učedníkům formou tzv. kuden, tj. pouze ústním podáním. Až v dobách pozdního feudalismu, v období Tokugawa se postup, výběr surovin, příprava oceli, kování i leštění, jakož i výroba celé soupravy (zbytku meče) sepisoval na svitky, jež jsou dodnes velice seriózně studovány.

Dnes je známo, že většina Mistrů mečířů byla stoupenci šintoismu nebo přímí vyznavači sekty Jamabuši - "Horští válečníci". Žili přísným asketickým a náboženským životem a své nadání a um připisovali na vrub zásahu dobrých duchů kami, respektive šintoistických bohů. Postupem času, jak se v Japonsku prosazoval buddhismus a zejména jeho odnož zen, se obě formy náboženství, mystiky a filozofie vzájemně propojily v relativně ideální druh originální filozofie, prodchnuté prvky náboženství a magie. Proto se dodnes v Japonsku tvrdí, že každý meč má svou vlastní duši a svůj vlastní život.

Doba výroby kvalitní čepele závisela na mnoha faktorech, ale všeobecně lze konstatovat, že čas od zahájení tavby po vykování a zakalení, byl něco kolem deseti až čtrnácti dny. Nejvíce času zabrala tavba. Ve starém Japonsku se používaly primitivní hliněné pece zvané tatara a tavení rudy, kterou tvořil hlavně železný písek, trvalo přibližně sedm až deset dnů. Samotné paketování, tj. vybírání vychladlých a na kousky rozbitých dílů vytavené čočky, následné pečlivé vybírání kvalitní a méně kvalitní oceli a skládání do tzv. paketů (balíčků) trvalo půl dne. Poté následovalo překládané kování, kalení a temperování až do druhého dne. Ráno tedy začal Mistr kousky vychladlé oceli rozbíjet perlíkem a rozdělovat na ty s vyšším a ty s nižším obsahem uhlíku. Pak je vzájemně a podle svého originálního klíče skládal do bloku, který ovázal rýžovým papírem. Ve výhni vše rozpálil a údery kladivem kousky oceli spojoval do homogenního tvaru. Večer již měl vykován první polotovar čepele. Ten nadále opracovával, koval, kalil a popouštěl, že druhý den brzy ráno již byla připravena zakalená čepel. Tu posléze předal dalšímu mistrovi - brusiči a leštiči k finálnímu zpracování.

Původně byl Mistr mečíř i brusičem a leštičem, takže celou čepel vyrobil tak do měsíce zcela sám. Ale jak se kvalita mečů zvyšovala a výroba se zdokonalovala, broušení a leštění čepele obstarával další specialista. Ten na konci své asi patnácti až dvacetidenní práce předal již zcela hotovou a nabroušenou čepel zpět Mistru mečíři. Mistr čepel signoval (podepsal) a předal objednavateli, majiteli meče. Ten si nechával u dalšího specialisty vyrobit tzv. soupravu meče, tj. pochvu, rukojeť, záštitu, těsnící kroužek a další doplňky. Meč byl tak zkompletován a ihned připraven k boji.

Tvary japonského meče jsou zcela nekonvenční. Podle našich obecných i odborných hledisek by měl japonský meč spadat spíše do kategorie šavlí - má pouze jedno ostří a je lehce prohnutý do oblouku. Ale jelikož jde o zvláštní zbraň, zůstal v kategorii mečů. Žádná z ploch japonského meče není zcela rovná, i když se tak na první pohled zdá. Na plochách je uplatněno nesmírné množství lehce zakřivených plošek, které specifikují jistou dokonalost, aerodynamičnost a vyváženost čepele. Laikům je tento pohled odepřen - ten vidí plochu mezi žebrem šinogi a hřbetem jako rovnou a plochu mezi šinogi a ostřím jako klínovitou, lehce vydutou. Odborník ví, že to, co vypadá jako ploché a rovné, je ve skutečnosti součtem setin mírných oblouků, okem sotva postřehnutelných. Zjednodušeně: čepel je tvořena komplexem konvexních a konkávních ( vypouklých a vydutých) ploch, nikoliv ploch rovinných.

Existuje mnoho zkazek a legend, ale na druhou stranu i přímých očitých svědectví o tom, co vše je dokonale vykovaný, nabroušený a vyleštěný meč v rukou odborníka schopen přeseknout. Specifikum japonského meče vyžaduje i specifické ovládání. Sek japonským mečem není vlastně sekem v tom smyslu, jak jej vnímají mimojaponské kultury, ale jde spíše o tzv. "sekořez", tj. sek i řez v jediném okamžiku, velmi těžce postřehnutelném. Kdo by zkoušel sekat japonským mečem jako sekerou či rovným mečem nebo i jako šavlí, byl by jistě nemile překvapen, jak rychle jde prvotřídní, pevný a houževnatý meč v jediném okamžiku zničit nebo zlomit. Už ta skutečnost, že staří Japonci dovedli k dokonalosti tuto chladnou zbraň, museli současně dovést k dokonalosti i celkové zacházení s touto zbraní.

Praktické používání tohoto meče vyžaduje dlouholetý a intenzivní výcvik. Při mistrovském tnutí katanou totiž ostří opisuje při svém pohybu jakousi parabolickou křivku, jež je spojením kolmého seku s dopředným i zpětným pohybem, řezem. Takže v konečné fázi, při dopadu ostří na cíl se spolu s tlakovým, sečným účinkem uplatňuje i účinek řezný. Dosáhne se tím dokonalé, až chirurgicky přesné, rovné a čisté oddělení tkání jak měkkých (svaloviny a kůže), tak tvrdých (kostí). Při vysoké rychlosti se samozřejmě uplatňuje i účinek štěpný. Za druhé světové války byl prý americkým vojákům, kteří byli vysíláni do Tichomoří, promítán instruktážní film o účinku japonského meče, kdy důstojníci japonské armády se svými rodinnými meči, starými i přes 800 let přeseknuli jedním švihem kované hlavně amerických automatických pušek Garant.

Jsou také zapsány zkoušky ostří katan, které vydržely zkušební seky do plátů nekalené oceli či do plátů mědi, silných až 20 milimetrů, které přesekly, aniž ostří jakkoliv utrpělo. O tom, co toto ostří dokáže udělat s relativně "měkkým" člověkem snad není třeba ani hovořit.

Meč se všeobecně označuje názvem tó nebo názvem ken. Název tó se užívá u mečů vyrobených a vyráběných výhradně v Japonsku, pouze jednobřitých a zakřivených. Název ken zůstal označením pro staré, původem čínské meče, dvoubřité a rovné, resp. všeobecně pro rovné meče (i evropské). V současné době zůstal název ken hlavně v označení bojového umění ofenzivního typu kendžucu, resp. kendó.

Japonský meč se označuje názvem nihontó. Ovšem známějším pojmem je katana (doslova "jméno pána"), která je dodnes nejžádanějším artiklem z japonských zbraní. Katana nahradila meč typu tači a nosila se obecně s druhým krátkým mečem zvaným wakizaši, což znamená v překladu "společník".

Tím se dostáváme k dělení japonských mečů podle délky čepele a způsobu nošení:

Japonský meč zůstane navždy fenoménem, i když jej dnes odborníci zbavili aury posvátnosti a mysticismu. Jakákoliv manipulace s japonským mečem je stále něčím zvláštním a rituálním. A jen ten, kdo pochopí japonský meč jako celek, kdo pochopí manipulaci a pohyby meče ve svých rukách, kdo bude do hlouby studovat vše kolem této zbraně, bude pak schopen tento pohled a toto poznání aplikovat v běžném životě.

Vějíř jako součást vojenské výstroje používali pouze bojovníci v Japonsku. Šógunové rodu Tokugawa využívali vějíř jako vojenský erb, který si nesli před sebou jako důkaz jejich přítomnosti. Tradiční vějířová zástava byla tvořena ze dvou devítivrstvých papírových ploch, jež byly spolu slepeny, poté pokryty hedvábím a povrch byl tvořen folií z čistého zlata. Nosila se na žerdi dlouhé 4,5 metru a byla konstruována tak, aby se otáčela ve větru. Jednotlivá knížata a vyšší bojovníci nosili nad svými znaky vějíře skromnějších rozměrů. Ramena vějíře mohla být vyrobena z kovu a jeho konce naostřeny. Takto se mohl využít i k blokování útoku čepelí. Možnosti, jak využít vějíře jako zbraně, byly opravdu velké a právě proto jej některé bojové školy zařadily do svých tradičních disciplín.

Vějíře patřily odedávna v Japonsku k tradičním doplňkům oblečení.

Jsou dva základní druhy vějířů podle tvaru:

Vějíře se začaly nejdříve využívat při různých slavnostech, např. šintoistických. Je tomu tak i v současné době. Vějíř plochého tvaru používá například rozhodčí Sumo. Vějíř drží v rukou také herci divadla Nó. Neplní zde funkci čistě dekorativní, nýbrž jeho pohnutím nebo nakloněním se naznačuje například pláč, pohnutí, radost atd.

V těch nejstarších dobách byly japonské vějíře vyráběny ze dřeva cypřiše Hinoki a hedvábných provázků. Jako vše i tyto původní suroviny se časem měnily. Začal se využívat papír, hedvábí, slonovina a pro Japonsko typický bambus. Samozřejmě, že to nejsou všechny suroviny, které sloužily k výrobě vějíře.

Naginata je zbraň, jejíž čepel má podobu zakřivené šavle dlouhou asi 3 stopy a nasazenou na stejně dlouhé násadě. Tuto zbraň používali pouze bojovní mniši, avšak počínaje 11.stoletím, když začal dlouholetý boj o moc mezi rody Minamoto a Taira, oblíbili si naginatu i profesionální válečníci, kteří dokázali ocenit všestrannou využitelnost této zbraně jak pro sekání tak pro bodání. Původně byla používána jako zakřivený meč připevněný na dlouhé násadě pěšími vojáky k zasažení koní i jezdců. A však postupem doby se naginata stala zbraní pro vysoce postavené samuraje a osobní obrannou zbraní pro všechny ženy. Ve skutečnosti byla naginata nutnou výbavou všech žen samurajů, protože nesměly nosit katanu.

Džitte je zbraň vyrobená s železnou nosnou tyčí s dlouhou rukojetí a na spoji rukojeti s touto tyčí jsou dva vidlicovité výčnělky směřující dopředu. Některé jsou opatřeny záštitou (cuba). Nosila se zavěšena u pasu nebo i v pochvě zastrčené za pasem. Pravděpodobně vznikla na souostroví Rjúkjú, kde dostala název sai a je známo že obyvatelstvo těchto ostrovů bylo podrobeno krutým zákonům japonských okupantů. Konfiskací všech zbraní byli vůči okupantům bezbranní a právě proto začali místní lidé používat jakékoli nástroje, jež měli k dispozici nebo si je dokázali vymyslet a sestrojit, sai se ukázalo tak účinným prostředkem, že ho sami japonští vojáci importovali do Japonska. Slouží zejména k zachycování a odrážení útoku mečem a následný protiútok na nekryté časti těla protivníka. V některých případech se používala i k vrhání a byla používána hlavně příslušníky policejních jednotek ve feudálním období.

Můj vlastnoručně uvařený a nazdobený ramen :)

Japonsky se říká hůlkám HAŠI a jsou dlouhé asi 25 cm mluvíme-li pouze o jídelních hůlkách, se kterými přijde do kontaktu strávník. Existují i hůlky daleko delší a ty se užívají k přípravě samotného jídla. Hůlky jako takové jsou nejčastěji vyráběny ze dřeva. Mezi jiné suroviny k jejich výrobě patří slonovina a některé druhy kovů.

Když budeme pátrat odkud přišly hůlky do Japonska dostaneme stejnou odpověď jako u spousty jiných oblastí Japonské kultury. Hůlky patří mezi tu spoustu věcí, které se přebraly z Číny.

Co se týče používání hůlek k potřebě se najíst, není dnes již pro většinu lidí problém. Spousta nejaponců se setkala s jídelními hůlkami většinou v nějaké čínské restauraci a nebo při návštěvě některé země Východní Asie. Ale přece se najdou ti, kteří hůlky ještě neviděli a natož s nimi jedli. Hůlky se drží zásadně v pravé ruce. Bylo to proto, že se podle japonských zvyků upřednostňuje pravá ruka.

V dynastických dobách, se věřilo, že hůlky vyrobené ze stříbra zčernají při styku s otráveným jídlem. Dnes se ale ví, že stříbro nereaguje na arsén nebo cyankáli, ale ví se také, že stříbro může změnit barvu při styku se zkaženými vejci, cibulí nebo česnekem.

Japonské zásady při jídle hůlkami:

V japonské kuchyni se užívá poměrně málo tuku a ostrých koření. Jednou z důležitých překážek, které brání většímu rozšíření specialit japonské kuchyně, je i jejich poměrně vysoká cena. Například v japonské restauracích v některých západoevropských zemích jsou ceny obvykle značně vyšší než v restauracích s čínskou kuchyní.

Japonská kuchyně bude asi tou nejdietnější a nejzdravější kuchyní na této planetě. Málokdo však dodá, že kromě těchto kvalit, je japonské jídlo vždy velmi pěkně upraveno před jeho samotným pozřením. I tuto část přípravy tradičního jídla vyzvedli Japonci přímo mezi umělecká díla a také jsou na to velmi pyšní.

Základními surovinami jsou ryby, rýže, zelenina a několik druhů nudlí. Zelenina, jenž zastává důležitou roli v japonském jídelníčku, je po celý rok ve velkém množství a druhů, kdekoliv k sehnání a tak není problém toho využít při přípravě jednotlivých jídel.

Pro chuť japonských jídel je příznačná hlavně sójová omáčka šóju a sójová pasta miso. Omáčku šóju Japonci převzali od Číňanů již někdy v 6. století, ale v průběhu dalších staletí si její výrobu různě upravovali, takže nyní se japonská sójová omáčka značně liší od čínské. Vyrábí se ze sójových bobů, ječmene a soli. Běžně je to tekutina tmavě hnědé barvy, ale některé druhy jsou i velmi světlé až téměř bezbarvé. Před seznámením s šóju přichucovali Japonci jídla pouze solí, a proto zavedení šóju do přípravy jídel znamenalo opravdovou radikální změnu v japonském kuchařském umění. Zpočátku však bylo užití šóju omezeno jen na aristokracii a běžně se rozšířila po celé zemi až někdy kolem 14. století. Ale nyní se v japonských domácnostech užívá prakticky od rána do večera a na osobu se jí ročně spotřebuje v průměru kolem patnácti litrů. Při výrobě různých omáček a přísad je běžné také, pro nás dosti překvapivé, přidávání cukru do šóju.

Také sójová pasta miso přišla do Japonska z Číny. Vyrábí se ze sójových bobů, pšenice nebo rýže a soli. Miso je nepostradatelné pro přípravu mnoha jídel, zejména ryb a zeleniny. Velmi oblíbená je také polévka z miso, tzv. Misoširu, která se připravuje povařením miso ve vodě spolu s různými přísadami - zeleninou, rybami nebo v poslední době i s vepřovým či hovězím masem. Misoširu je v Japonsku dodnes velmi oblíbenou snídaní a často se (hlavně na venkově) navaří ráno větší množství a pak se pouze v poledne i večer přihřívá.

Japonci se stali ve světě známí mimo jiné i tím, že rádi jedí syrové rybí maso. Japonským nejoblíbenějším pokrmem tohoto druhu je tzv. Sašimi připravované z nejrůznějších druhů krájených ryb - například kapra, platýse, ale i žraloka a dalších. Na první pohled je příprava sašimi velmi jednoduchá, ale chuťově se velmi liší podle toho, jestliže je připravoval někdo zkušený nebo pouhý začátečník. Existuje mnoho různých druhů sašimi - například z ryb krájených na dlouhé, úzké a tenké proužky nebo třeba do kostiček. Kromě sašimi se jedí syrové ryby velmi často také ve formě tzv. Suši, kdy je plátek ryby položen na povrch válečku z rýže a ten je pak ještě celý zabalen do jednoho z druhů jedlých mořských řas. Dále k suši můžete ochutnat nakládaný zázvor nebo nakládanou žlutou ředkev (takuwantaro). Suši se také namáčí do wasabi pasty, což je pasta, která vzniká smícháním drceného zeleného křenu (wasabi) s vodou. Touto pastou se suši potírá, nebo se do ní namáčí, případně se vmíchává do sojové omáčky. Křen je tedy další velmi zdravou ingrediencí japonské kuchyně. Ví se o něm, že obsahuje antibakteriální a desinfekční látky, podporuje v našem organismu i tvorbu vitamínu B1, s nímž souvisí kvalita naší paměti a schopnost soustředění. Další ingrediencí je rýžový ocet, který podporuje trávení, má výrazné dezinfekční vlastnosti a obsahuje i mnoho biologicky zajímavých látek.

Jak plátky sašimi, tak i mísa s vyrovnanými válečky suši (servíruje se několik různých druhů) jsou pokaždé lákavě upraveny, takže poskytují požitek již při pouhém pohledu. Vůbec všechna japonská jídla jsou velmi pěkně upravena.

Ryby se ovšem v Japonsku jedí připravované na desítky nejrůznějších způsobů. Značně oblíbená je například Tempera. Jedná se o v těstíčku obalované a smažené malé kousky ryb, raků a dalších drobných mořských živočichů a zeleniny.

Právě konzumace velkého množství mořských ryb a dalších živočichů pomáhá Japoncům ochránit své zdraví před nejrůznějšími onemocněními, zejména před nemocemi srdce a oběhového systému, ale například i před rakovinou. Mořské ryby totiž mají nejen velmi zdravé, dobře stravitelné maso, ale jsou bohaté i na minerály jako je hořčík a draslík, které podporují činnost srdce, a obsahují i vápník a fosfor, důležitý pro stavbu kostí. Tuky mořských ryb jsou bohaté na omega-3 mastné kyseliny, které snižují cholesterol.

Od nejstarších dob jsou v Japonsku oblíbené také mořské řasy, v jejichž použití pro přípravu velmi chutných jídel nemají zřejmě Japonci ve světě konkurenci. Mořské řasy jsou skvělým zdrojem rozpustné vlákniny (snižuje cholesterol, chrání před rakovinou), ale jsou i skvělým zdrojem přírodního jódu, který pomáhá fungovat štítné žláze a podporuje i fungování mozku. Mořské řasy se přidávají i do omelet a právě dostatek jódu, který podporuje funkci štítné žlázy, chrání Japonce před vznikem obezity, způsobené sníženou činností právě štítné žlázy.

V posledních letech se skladba japonského jídelníčku rychle mění - jí se stále více masa, mléka a mléčných výrobků a naopak se poněkud snižuje mimořádně vysoká spotřeba rýže. Přesto i nyní je spotřeba masa na osobu asi čtyřikrát menší než u nás. Chutných jídel z hovězího i vepřového masa však existuje značný počet, i když tradice jejich přípravy nesahá většinou dále než do konce minulého století. Mezi Japonci i mezi zahraničními turisty je velmi oblíbené tzv. Sukijaki - hovězí maso (případně i kuře nebo vepřové) opékané v sójové omáčce s přísadou rýžového vína a cukru a pak ještě obvykle protažené v misce s rozklepnutým vajíčkem. Při podáváním sukijaki a některých dalších jídel je v japonských domácnostech i v některých restauracích běžné, že si každý vybírá plátky syrového masa (a případně i zeleninu a houby) z mísy a sám si je pak opéká na pánvičce uložené uprostřed stolu na malém elektrickém vařiči.

Japonská sójová omáčka je tradičně rozdělena do pěti hlavních kategorií, které se odlišují v jejich přísadách a metodě výroby. Japonské sójové omáčky zahrnují pšenici jako základní přísadu. Toto inklinuje k rozmanitosti a lehce sladší chuti než-li je čínská sójová omáčka.

Wasabi (Wasabia japonica nebo Eutrema japonica) je rostlina, která je členem Cruciferae nebo hořčicové rodiny. Obyčejně známý jako japonský křen, který je extrémně silně ochucený. Wasabi je prodáváno jako jeden kořen, ale také je upravován do podoby pasty, která je prodávaná v různých tubách, pro okamžité použití.

Neopominutelnou součástí japonské kuchyně je i sója a výrobky z ní. Suši se může balit do smaženého tofu, japonská sójová omáčka - na rozdíl od čínských druhů - je vyrobena čistým kvašením a lisováním sójových bobů a je tedy výrazně jemnější a zdravější. Sója sama o sobě je zásobárnou bílkovin i zdrojem biologicky aktivních látek, které chrání před možným vznikem rakoviny. Stejně jako ostatní luštěniny obsahuje i sója nezanedbatelné množství vlákniny.

Dalším kamínkem do mozaiky obrany proti obezitě je i to, že Japonci nepěstují tradici "sladkých teček" po jídle, jak je tomu v našich oblastech, takže se celkově snižuje výsledná energetická hodnota celého oběda nebo večeře.

Japonci nezapomínají ve svém celkovém životním stylu ani na pravidelný zdravý pohyb, a to v každém věku. Klasickým příkladem může být tai-chi - cvičení a sport pro každého, podporující koordinaci pohybů a prokrvující organismus. Stejně tak je Japonsko kolébkou mnoha bojových sportů, které kladou důraz na mrštnost, pružnost a rychlost.

Japonci patří mezi světovou v průměrné délce života svých obyvatel. Japonci jsou totiž přímo symbolem dlouhověkosti. Ukázalo se totiž, že se lidé v Japonsku dožijí v průměru skoro o deset let vyššího věku než u nás. Navíc v Japonsku je daleko menší výskyt obezity, než v našich zeměpisných šířkách. Vědci, kteří se zabývají těmito zjištěními, pro to mají vcelku jednoduché vysvětlení. Japonci jedí střídmě a zdravě a pravidelně cvičí.